Hory, doly a školy…
Vzdávám na nějakou chvíli přidávání dalších obrázků. Ty co ke článku přibili, jsem tam dával několik hodin…
Doufám, že se mi pak dnes podaří, vybavit turkmenské vízum, pokun ne, budu muset jet zpět přes Arménii, Gruzii a Rusko, což je tak 2-3tis km zajíždka. Tak uvidíme…
Pěkně zdravím,
jak jsem minule částečně nastínil, chybělo mi ještě turkmenské vízum, proto mám menší nucenou přestávku v Teheránu. Přijal mne však osobně turkménský konzul a slíbil, že udělá vše proto, aby mé transitní vízum bylo hotové za cca 4 pracovní dny. Bohužel jsem ho nestihl udělat před cestou, zrovna tak jako iránské, neboť, poté co mi vykradli před odjezdem během několika minut auto a ukradli počítač, 50000kč připravených na cestu, tašku s různými doklady atd. bohužel zmizel i můj pas s veškerými vízy. Byl jsem rád, že jsem si obnovil (a znovu zaplatil…) ty ostatní, na iránské a turkmenské už prostě nezbyl čas, tak je dělám po cestě. Na základě různých cestovatelských pouček na netu, jsem si řekl, že by to neměl být problém.
Všechny, kdo by však chtěli dělat něco podobného, varuji, že to rozhodně není nejlepší cesta! Předpisy může daný stát kdykoli změnit a může se stát, že vám vízum třeba i nevydá, nebo za velmi dlouho, proto, pokud je to možné, připravte si vše předem doma!
Navíc jsem si musel nechat zde, na cizinecké policii, tím pádem prodloužit nejdříve zdejší, iránské vízum, takže v tomto směru bojuji tak trochu na dvou frontách… Naštěstí dnes mi alespoň to uspěšně prodloužili, hurááááá!
Každopádně nehodlám jen tak sedět s rukama v klíně a věnuji se poznávání památek a přírody Íránu, než budu moci pokračovat dále.
Stačil jsem zatím v Teheránu navštívit palácový komplex Golestan, jeho prvopočátky sahají až do safijovské doby, současná podoba je ale dílem přestaveb dynastie Qádžarovců(1794-1925), kteří, ve snaze vyrovnat se západoevropským dvorům celý komplex zcela přestavěli. I když nejsou všechny objekty momentálně přístupné, byl to pro mne opět zcela nový zážitek jak po architektonické stránce tak i co se interiérového vybavení týče. V paláci byla rezidence a probíhali zde korunovace perských šáhů.
Následně jsem zavítal do muzea klenotů Džavaharát. Nachází se v trezorových místnostech íránské národní banky a dle odborníků, má nejcennější sbírku klenotů na celém světě. Mezi poklady vládců Perské říše, patřili, kromě jiného, i dva největší diamanty světa, Darjáje núr (moře světla) a Kúhe nur (hora světla). První lze zhlédnout v expozici, je to největší růžový diamant na světě, má 182 karátů. Druhý, se po složité cestě, stal součástí britských korunovačních klenotů. Kromě všech dalších cenností, bych ještě zmínil diamantový glóbus se zasazenými 51366 diamanty, jehož kostra a podstavec, jsou ze zlata.
Navštívil jsem i velmi rozsáhlý teheránský bazar, kde si zakoupil nějaké drobnosti a poté samozřejmě, nemohla ve výčtu mých cílů, chybět ani budova bývalého velvyslanectví spojených států, kterou obsadil rozvášněný revoluční dav, 4. listopadu 1979 při íránské islámské revoluci. Poté byli místní pracovníci zadrženi na 444dní a propuštěni po vzájemných íránsko-amerických jednáních a narovnání vzájemné obchodní bilance. Nedávno o této události taktéž pojednával jeden známý film…
Večery trávím tak různě, na nějakém tom jídle, jindy menším piknikem při praskajícím ohýnku v horském lesíku a za svitu měsíce, pěkně nad městem ve dvoutisícové výšce. Včera pak v jedné indické restauraci. Vždy v přátelském duchu a společnosti zaměstnanců českého zastupitelství zde.
Včera jsem se pak vydal vzhůru do hor a s Rapidkou, jsme společně nepochybně pokořili náš dosavadní výškový rekord. Tedy můj asi tak nějak na hraně, ona ale ještě tak vysoko jistě nikdy nebyla..:-).
Plošina pod vrcholem Koolom Bastak, asi hodinu cesty za hlavním městem, se nachází ve výšce třitisícepětset metrů nad mořem (samotný vrchol je ještě o pár stovek metrů výše). Chudáček sice dnes už musela docela často na „dvojku“, nicméně nahoře křepčila a bylo vidět, že je ve svém živlu, ani se nějak moc nezadýchala a tak jedinou kapkou na kráse, byl částečně na sedačku, mé kalhoty a okolí, vylitý místní nápoj doogh, podobný ayranu, respektive kefíru. Prostě mě jen nenapadlo, že může být i sycený bublinkami, no a každý ayran se má před upotřebením dobře proklepat…
Alespoň jsme si nahoře krátili dlouhou chvíli při pozorování nádherného panorama, s místní instruktorkou lyžování Mahnoz, která se zde také zastavila. Do té doby jsem si Írán příliš s lyžováním nespojoval, i když vím, že je to hornatá krajina. Kdyby to tedy chtěl někdo vyzkoušet na vlastní kůži, má možnost, hory jsou tu opravdu skvělé.
Nyní po večerech docela přemýšlím, jak směřovat nejlépe moji další cestu. To, že po odpadnutí mého spolujezdce, chybí polovina prostředků je jasné. Další věc je, že člověk najednou zjistí, že si třeba při nějaké závadě ani nemůže, …nevím příklad… třeba sám zkoušet klíčkem „točit“ motorem a zároveň něco vzadu na motoru „štelovat“, dokonce, jak si vezu dvě rezervy navíc, mám vůbec problém, sám, zvednout víko motoru, neboť pneumatiky něco váží a při odjištění víka, samotné nepovyskočí, protože je zatížené. A tak se natahuji, co jen mohu, abych byl zároveň na „páčce“ a zároveň na víku, ještě že jsem dost dlouhý ale i tak je to vždy každodenní „porod“, stačí mi jen, když kontroluji olej a nemrznoucí kapalinu…
Asi, dokud mi je neukradli…bude moudřejší je co nejrychleji namontovat, jenže zas to Mongolsko a další… No uvidíme.
Těch věcí je ale více: jak jsem avizoval, jedu z principu celou cestu bez navigace, takže se dost často někoho ptám na cestu, z levé strany se ale docela těžko rychle spouští dolu pravé, k chodníku obrácené, ručně stahovací okýnko, takže mnohokrát musím nejdříve zastavit, kolikrát v nebezpečných místech, auto i zamknout a teprve pak se zeptat…
Chtěl jsem třeba dělat i menší, takový jen pro sebe, dokument z cesty. V jednom dělat dokument? Prostě nemožné…jedině, že bych si autíčko pouštěl před sebou na dálkové ovládání…:-).
Navíc jsem před pár dny na internetu zjistil, že mé, zprvu spíše nadsázkou myšlené, později ovšem řádnou přípravou podložené snažení, tedy zdárné složení zkoušek na VŠ, bylo korunováno úspěchem!
Byl jsem přijat na obě školy, na které jsem si podal přihlášku a zúčastnil se přijímacího řízení: FFUK v Praze a FFUJEP v Ústí nad Labem (zkoušky jsem úspěšně složil i na pedagogické fakultě UK, tam se ale rozhodně nechystám…). A tak mi teď nastává tak trochu dilema, nejen kam se přihlásit-prestižní univerzita a prezenční studium včetně kloubení se zaměstnáním versus možná o něco lehčí, kombinované studium v Ústí…
Zároveň však tato, pro mne krapet nečekaná zpráva, znamená, že bych se měl v řijnu, věnovat spíše studiu, než cestě okolo světa… Skloubit všechny tyto protiklady, bude poněkud oříšek, nicméně nyní, je pro mne tak či jinak, první cíl pacifické pobřeží, tedy Vladivostok a naplnění, mého „dětského snu“ (viz záložka dětský sen, mých stránek…).
Samozřejmě následně, pokud mi to auto, zdraví, štěstí a prostředky dovolí, hodlám zcela nepochybně, cestu okolo světa dokončit, jakou trasou ale, záleží na výše zmíněných okolnostech… Je tu varianta zkrácení a „rychlý objezd zeměkoule“ či na první semestr přerušení, někde po trase a následné zimní dokončení. To jsou však jen úvahy, nyní se soustředím na ten další na mé cestě cíl a hotovo, jak známo, i cesta může být cílem…
Proto skutečně nemohu tak trochu nyní říct, kolikátého cestu skutečně ukončím, kolik vlastně bude stát a pod, musel bych sám sobě tak trochu lhát. Důležité však je, dokončit jí ve zdraví a shledat se následně v rodné zemičce se svými blízkými…
P.S: obrázky k příspěvku přidávám postupně, spojení je extrémně pomalé…