Abra el Acay

Argentina je pohodová země, kde mám pocit, že cizince snad opravdu milují, přesně jak to píší v některých průvodcích. Je to prostě jinak než v mé rodné zemi-tedy minimálně se jich nebojí a nezamykají se před nimi, ještě předtím, než je opravdu i viděli.

Docela by mne zajímalo, jak by se něco podobného líbilo nám, kdyby u nás zuřila válka, denně by na ulici leželo mnoho lidí v krvi, ztráceli bychom blízké ale země, které by byli v pohodě a míru, by před našimi lidmi uzavřeli hranice, s tím, ať si to doma užíváme…

Přitom jsme třeba za 1. Světové války hostili velký počet lidí z frontových oblastí, například ve středočeském kraji, ponejvíce v okolí Příbrami, byli ubytované rodiny z dnešní Itálie, aby nemuseli trpět zvěrstvy válečného běsnění. Po válce se pak vrátili domů.

Jiná věc ale je, že my, jako Evropa, nejsme schopni uhlídat vlastní hranice a přítok takto postižených lidí přesně evidovat, zajistit pro ně například veřejně prospěšné práce, ubytování a po ukončení konfliktu je opět repatriovat do jejich domovů, bez nároků na pobyt zde v žádném případě a bez výjimky. Když se pravidla takto nastaví, věřím, že ekonomičtí emigranti si své choutky rozmyslí a ti ostatní budou rádi za naše vřelé přijetí. Jistě jim také bude jedno, v které zemi hlavu složí, hlavně aby se tam nestřílelo…

Trochu jsem odbočil a unesl se, místo abych si hleděl své jízdy, mluvím tu do práce námi zvolených odborníků napříč politickým spektrem…

Anebo že bych něco podobného předložil na půdě evropského parlamentu…?

Každopádně já si zdejší pohostinnosti užíval, stejně tak jako lehkého sluníčka na nekonečných pláních severní (rozuměj alespoň trochu teplejší) argentinské nížiny. Zamířil jsem nejprve směrem do města Formosa a poté napříč celou zemí v její, skoro nejširší části, do severního Chile a následně Bolívie. Auto skvěle šlapalo na vcelku slušných hlavních cestách, měl jsem radost, že teď docela dlouho nemusel řešit žádné opravy, naposledy jsem vlastně ještě kdesi u Buenos Aires měnil svíčky, což ale nemohu považovat za žádnou opravu, naopak nové Brisky EVO s kruhovým jiskřištěm nové generace, jsou asi to nejlepší, co jsem pro své auto mohl zvolit, především se zlepšilo ranní startování ale i nepatrně klesla spotřeba, to jsem nečekal.

Zdejší cesty mi trochu připomínali Austrálii nebo Rusko: dlouhé a jakoby nekonečné roviny, které jednou za čas přerušovala vlevo či vpravo „slavobrána“ ohlašující ves či město, do kterého ale už odbočovala povětšinou jen prašná, nezpevněná cesta.

Pohodová idyla ale měla, tak jako vše na tomto světě, svého konce. Ten měl ve zdejším kraji jméno RN 51 a pak RN 40(„rúta nacionále sinkvuentauno a qvarenta“), asi nejděsivější státní silnice v celé zemi.

Na té první, jsem na autě zadělal v brodech a vymlácených úsecích na pozdější problémy, na té druhé jsem Rapidku doslova likvidoval po nekonečné „roletě“, opět brodech, ostrých kamenech a nevím čeho ještě.

Výsledkem bylo, po neskutečných útrapách s autem které už začalo vynechávat nejen zvyšující se nadmořskou výškou, dosažení kóty 4895m.n.m (dle mého výškoměru ale i nových upřesňujících měření 4960m).

Bylo to neskutečné, vlastně jako byste stáli nějakých pár desítek metrů nad nejvyšší horou Evropy, Mt.Blancem, jen tedy ne po túře za pomoci horolezecké výbavy ale ve vlastním voze…

V té chvíli máte blažený pocit, že jste dosáhli něčeho skvělého, navíc s tak starým a ještě k tomu v té chvíli „nemocným“ vozem, který jel zhruba na poloviční výkon, takže jsem musel desítky kilometrů jet většinou na jedničku a pod plným plynem, místy maximálně na dvojku.

Stoupání samozřejmě nebylo okamžité, přespal jsem nejdříve v „základním táboře“, ve výšce zhruba 2200m a postupně, stoupal výše. Po cestě projel nádherným národním parkem, Údolím Calchaquíles, kterým jsem posléze plynně přejel do NP Los Cardones, kde ve výšce asi 3,5km obdivoval na širé pláni rostoucí vysokohorské gigantické kaktusy.

Po zdolání výše uvedeného vrcholu, tedy jmenovitě Abry el Acay na RN 40, jsem si okamžitě vybral smolný okamžik, v té největší fujavici (i když to tak pohledem na “promrzlé“ sluníčko nevypadalo). Po chvilce focení jsem zjistil, že mi uchází pravé zadní kolo, někde jsem po stovky km trvající kamenité nezpevněné cestě bohužel nabral defekt.

V té chvíli jsem, vida že mám v pneumatice ještě trochu vzduchu, sjel asi o dvě zatáčky níže, do závětří, a jal se kolo vyměnit. Podrobnosti k výměně je možno přečíst v sekci projekt, zde na mých stránkách, jednalo se totiž o český rekord, což jsem ale v té chvíli nějak zimou netušil…

Nakonec jsem postupně zamířil k Chilské hranici, kde mě čekala moje první nezávidihodná opravárenská story a s ní spojené třídenní přespávání ve stanu při -10’C, vlastně tedy na druhou stranu taková příjemná zimní dovolená…