Přes Andy

Ze Santiaga jsem vyrazil velmi pozdě, vlastně spíše v brzkých ranních hodinách, přeci jen, oslavy byli dlouhé a nekončící, Chile byla tu noc v extázi! Také bych někdy v životě chtěl zažít podobné pocity jako fanoušek naší reprezentace.

Ujel jsem něco málo kilometrů a začalo se mi chtít už neskutečně spát, asi to kdejaký řidič zná, přijde chvíle “kdy to na vás padne“ a máte co dělat, neboť jako na potvoru, parkoviště samozřejmě v tu chvíli nikde.

Všimnul jsem si ale takové odstavné plochy, byl to nijak neoznačený výjezd ze čtyřproudové silnice, po které jsem jel směrem za „mými“ tučňáky k opět k moři. Byl skoro hned u nájezdové rampy, vlastně asi ještě ve městě. Neváhal jsem ani chvilku, plocha byla osvětlená, velká asi tak 300m3 a vedla z ní cesta k jakýmsi obytným budovám v dáli. Rozdělal jsem tedy stan, udělal hygienu a šup na kutě…

Kolem 03. hod ráno jsem ovšem měl návštěvu- místní Policie, tedy Guardia Civil, mě probudila majákem s výstražným zařízením, budíček jako sv—ě…

Prý všechno v pohodě ale vybral jsem si velmi nebezpečné místo, vysvětloval jeden z nich s pistolí u svého spánku- tohle by se mi tady prý mohlo stát! A to tedy oni nedopustí!(sice španělsky ale ta pistole byla vcelku hmatatelně pochopitelná). Takže následovalo bleskové vstávání, „polo složení“ stanu na střeše (to skládání je v jednom a bleskově tak trochu nemožné, pomalu to ale zase jde v pohodě, takže se jelo s eskortou na majáky a polo-rozloženo-složeným stanem několik kilometrů po dálnici, na nejbližší parkoviště, kde si mě už „převzala“ místní jednotka, obhospodařující zřejmě toto parkoviště a okolí, neboť se ode mě, respektive z „mého“ parkoviště, nehnuli až do rána..:-)!

Po pohodovém spánku s privátní policejní ochranou před bubáky, jsem se vydal k pobřeží, na místo, které mi pomohl laskavě najít pan konzul Piňós. Já sice měl také nějaké vytyčené, ovšem o pár stovek kilometrů dál než to které našel on a tak volba byla jasná…

Po příjezdu k dané vesničce, resp. pláži, mi už byl domorodci ukázán ostrůvek, kde je zaručeně „přetučňákováno“…,

Po celodenním snažení „objevit“ však alespoň jednoho bezkřídlého ptáka, kterého druh popsala pro Evropany už výprava Vasca de Gamy v roce 1498 a po zhlédnutí snad 30 skoků delfínů na tom samém místě(delfíni mě ovšem vůbec neinteresovali-já přece přijel za tučňáky…jsem už chtěl, celý zmoklý po vcelku vytrvalém celodenním dešti, nešťastné místo opustit. Obzvlášť flustrující pak bylo, když mi všichni co občas přešli po okolí říkali, že tučňáků je tam fakt hodně…jako třeba: a Vy jste ještě žádného neviděl…:-)? A pod. Přede mnou se ovšem všichni zřejmě raději schovali! Nakonec šel okolo nějaký rybář a snažil se mi španělsky zřejmě vysvětlit, že když je dnes tak škaredě, tak spíše všichni loví pod hladinou, co by také dělali na břehu- na opalování to dnes fakt není… Jeho slova měla asi jakousi logiku, zvlášť když jsem jednoho opravdu zahlédl, ovšem jen jak udělal jakési vodní salto, zřejmě za účelem chycení rybky, ovšem to bylo tak rychlé, že bych to ani nepočítal…(možná mě ale chtěl jen naštvat…).

A tak jsem si řekl, že tomu dám poslední pokus! Šel jsem opět na místo nejblíže ostrůvku, který prý „ta velká kolonie…“ obývá. Dokonce jsem kdesi v útrobách mé Rapidky vyhrabal tentokrát i deštník. Sešplhal nyní po kamení, co nejblíže, dokonce tak, že jsem málem skončil v moři i s foťákem, neboť se podklouznul na mokrých kamenech, odnesl to naštěstí jen polámaný deštník, který jsem do poslední chvíle odmítal vydat na pospas mořskému živlu a tak ho nakonec jen pomačkal o kameny, pod náporem vlastního těla.

Ovšem moje vytrvalost slavila nakonec úspěch- přikráčel si to Honza Pingvínek osobně! Nemohl jsem uvěřit svým očím! Vypadalo to, jako by se nejdříve vysmíval, co tam jako blbnu, že jsem mohl přece zazvonit a kdo ví co ještě…J.

Nakonec mi ale věnoval snad celou půlhodinu- šněroval si to sem a tam, skočil si šipku do móóře, pak zas vyplaval a tak dokola, prostě jako někde na přehlídkovém molu- vždy v nové kolekci…

Po určité době, když jsem se ho dostatečně nabažil, jako by to pochopil i on- hodil šipku bokem do vody, hladina se za ním uzavřela a od té doby nebyl. Chvíli jsem si říkal, že to asi prostě nemohl vydržet, když mě tam tak z pod té hladiny pozoroval a že mi možná prostě jen chtěl udělat radost…

Z tučňáky jsem tedy skončil, prohlédl si krátce město Viňa de Mare, kde mimochodem kdysi, v roce 1962, odehráli zápasy ve skupině, pozdější finalisté MS ve fotbale v tomto roce, fotbalisté Československa a vydal se opět do vnitrozemí, tentokrát, hned po doplnění zásob v místním supermarketu, napříč Chile, k Paso de Libertadores, úchvatnému přejezdu zasněžených And okolo nejvyšší hory obou Amerik, 6960m vysoké Aconcaguy.

Nejdříve směřoval k městu Los Andos, podhorskému záchytnému bodu, před překonáním výše zmíněného průsmyku Osvoboditelů. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem od jednoho Argentince zjistil, že zdejší průsmyk je kvůli sněhu do zítra uzavřený. Byl už však večer a tak jsem si řekl, že stejně přespím a pokračovat tedy budu ráno.

S tím dotyčným Argentincem jsme společně, asi hodinu, hledali nějaké ubytování. Přeci jen byla fakt docela zima, v podhůří velehor, nicméně vše bylo, kvůli uzavřené blízké hranici a přehršli čekajících ve městě lidí, obsazeno. Tedy kromě jednoho pokoje, o kterém jsme však svorně oba prohlásili, že „to fakt ne“! On sám byl zděšen stavem-ne nadarmo to asi byl jediný volný pokoj ve městě… no a když začal pod polštářem demonstrativně hledat štěnice…paní bytná prohlásila něco v tom smyslu, že když se to gringovi (tedy jako asi mě…) nelíbí, můžeme jít jinam“. Raději jsme šli-on přespal ve svém autě a já o kousek dál ve stanu.

Bohužel na druhý den se situace opakovala, hranice byla stále kvůli sněhu zavřená, takže jsem nejdříve, po odborné instruktáži velitelem místních Bombéros, absolvoval prohlídku jejich hasičské techniky a poté věnoval už opět čas „drobným“ opravám Rapidky. Ona přesně věděla, že stejně nemohu jet dál, takže hned začala zlobit-prostě jako malá holka…

To co mi Václav Truneček na Zélandu,(jen on sám-já na to ani nešáhl..:-)..), odborně opravil a věnoval „jako svůj osobní sponzorský dar“ (…za mých 2000NZD ale…), jsem tentokrát rozebral ještě jednou (zadní nápravu), neboť levé zadní kolo křupalo jako by mělo každou chvíli odpadnout. Vyměnil jsem opět ložisko (namlátil dostupnými prostředky… dal druhou poloosu, co si vezu z domova rezervní a celé smontoval. No zatím to jede, tak uvidíme. Kromě toho jsem sehnal jeden pneuservis a nechal vyvážit přední kola, už docela „házela“, přeci jen průjezd Mongolskem a Severním Teritoriem Austrálie jim na rovnosti asi moc nepřidal.

Bohužel kluk co tam dělal, posadil auto na středový hever „břichem“ tak nešikovně, (špatně podepřel body na podlaze) že mi zlehka uvolnil spoj hadice a trubky chladicí kapaliny, která tak při vyvažování kol, pozvolna opouštěla vlivem zemské přitažlivosti útroby mého vozu a vydala se po ulicích Los Andos… Naštěstí chyba šla odstranit, spoj se jen dotáhnul a pneuservis mi věnoval několik litrů nemrznoucí směsy zdarma.

Další den už jsem ale prostě vyrazil k hraničnímu přechodu. Sice jsem nejprve policejní hlídku hned za městem obelstil historkou o jízdě za lyžařskými radovánkami a ta mě tak, ke zlosti spousty čekajících a domů se vracejících Argentinců v koloně, pustila dále, bohužel po dalších cca 60km byla cesta definitivně uzavřena, snad nějaká lavina či co, moje španělština v té chvíli už opravdu nestačila.

Mimochodem je s podivem, že v Latinské Americe, alespoň co jsem měl prozatím co do činění, opravdu málo lidí umí alespoň základně anglicky. Takže na výlety (mimo Santiago či jiná hlavní města, kde je to jistě lepší) rozhodně doporučuji natrénovat alespoň základní výrazy v místní lingvě france…

Já každopádně ustrnul sice v relativní blízkosti hraničního přechodu a zároveň průsmyku, ovšem jaksi na špatné straně, navíc už v docela vysoké výšce a po krádeži na Zélandu, tak trochu bosý na sněhu, resp. z větrovkou a žádným zimním vybavením. Takže raději hledal nějaké ubytování, než riskovat další mrazivou noc ve stanu.

I zde se však ukázala neskutečná a velmi sympatická ochota místních, když, po několika hodinovém hledání nějakého volného místa „pod střechou“ (vše bylo obsazeno buď horníky z nedalekých velkých dolů resp. Argentinci, kteří už druhý den také čekali na otevření hranice), jsem přijel snad do posledního penzionu, který měl poslední dva pokoje- oba byli ovšem zarezervované dvěma důlními inženýry z místních dolů, kteří přijeli ve stejné chvíli co já a tak jsme se potkali více méně ve dveřích. Když viděli, že potřebuji také kde spát, jeden okamžitě navrhl, že mi jeden pokoj nechají, že se oba do jednoho vejdou… Nevěděl jsem jak jim poděkovat!

Horká sprcha byla skvělá a zprávy druhého dne ještě lepší- kromě nádherného slunce, vrcholky hor se nesla vest, že průsmyk je opět otevřen!

Po snídani tedy neváhal jsem ani chvíli a vyrazil vstříc prvně v životě Andám.

Ještě jsem cestou dotankoval plnou, v horách člověk nikdy neví… Jen na tomto kontinentu je důležité bdít nad správným stojanem zrakem velmi ostražitým- termín nafta znamená totiž benzín… Takže pokaždé nastává tzv. “čuchaná“: pracovník benzínky vždy „očuchá víčko nádrže a já k tomu tankovací pistoli, holt jistota je jistota…

Pak už silnice stoupala stále vzhůru a bílé panorama lemovalo celé blízké okolí. Rapidka se pomalu šplhala do výšky, ve které ještě nikdy zaručeně nebyla.

Obzvlášť impozantní je na jednom místě scéna, kdy v krátkém sledu, vždy asi tak po 150metrech, následuje jedna zatáčka za druhou, celkem jich je takto tuším přes 30 za sebou, takže řidič má pocit, jako by šplhal spíše po strmých schodech, než jel po silnici.

Konečně jsem se, po extrémně strmé další cestě tunely, ve kterých metr po metru v mém směru i protisměru spíše poskakovaly, než popojížděly čekající ve frontě kamiony, dostal přes chilskou celnici až do posledního tunelu průsmyku a projel na argentinskou stranu.

Byl to zážitek spíše pro otrlé povahy, stále jsem čekal, kdy to nějakému tahači přede mnou „ujede“ a skončím rozmačkaný a přejetý návěsem na tak ostře stoupajícím místě, navíc dírou v hoře uzavřeným… To nekonečné čekání však konečně skončilo a já byl na druhé straně. Zde svítilo nádherně slunce a tak už jsem se těšil, až uvidím po levé straně nejvyšší horu obou Amerik, Aconcaguu, s výškou 6960 metrů.

Nakonec se mé očekávání naplnilo, vyjel jsem z hlavní cesty směrem k hoře, udělal si následně procházku zasněženou krajinou a užíval si pohled na sněhem pokrytý vrchol. Po nezbytném „vyblejsknutí“, jsem ujížděl k odbavení na celnici. Nezdržel jsem se však více než 45minut a začal klesat nádherně sluncem zalitými skalami v této části cesty. Snažil se pak dostat co nejníže, neboť se blížil večer a já nechtěl zase mrznout, takže zvolil schéma, že čím níže, tím tepleji…

Bohužel dnes to moc neplatilo, byla fakt zimina. Jel jsem ještě asi 150km, cesta se velmi pozvolně svažovala nejvyššími horami západní polokoule, až jsem dojel těsně před větší město Mendozu. Zastavil v jedné z oblíbených benzínek společnosti YPF a začal zde začal psát tento článek. Když se mi ale začalo chtít spát a vyšel ven, hned jsem si to rozmyslel a zkusil psát ještě chvíli v rámci mírného oteplení z venkovního okamžitého prokřehnutí.

Následně jsem ale už rozdělal stan a do rána to i bez omrzlin vcelku přežil.

Samotné město mi na druhý den nepřirostlo příliš k srdci, omezil jsem se tedy jen na nezbytnou výměnu peněz, abych mohl v nové zemi opět „fungovat“. V Argentině, vzhledem k její ekonomice, jež asi není opět v nejlepší formě (poslední státní bankrot zažila tuším v roce 2002), existují dva výměnné kurzy: jeden „bílý“ tedy oficiální, v tom banky vyplatí za 1 dolar asi 9peso. V tom druhém, „modrém“(oba jsou normálně na internetu…), překupníci čekající před směnárnami nabízí asi 13peso. Je to tedy docela rozdíl, takže je nejlepší, sehnat někoho, kdo „zelené“ bankovky potřebuje, aby člověk příliš netratil. Nakonec se mi to podařilo (směnárny měli stejně několika hodinovou odpolední siestu a překupníci se mi tam moc nezdáli) a tak jsem, kromě výměny, udělal nějaké fotky (bohužel nebylo moc co fotit), prošel se po městě, dokonce se mi podařilo sehnat nějaký ten pohled a mojí oblíbenou magnetku a pokračoval opět v cestě, tentokrát nekonečnou argentinskou pampou směrem k Uruguayské hranici…