Turkmenistán
Hranice byla nějakých 75km od posledního většího města v Íránu, resp od takového, kde byla benzínka, ta rozhodl jsem se využít služeb místních překupníků a „dotankovat“ od jakéhosi chlápka co má v poslední vesnici krám s kdečím, v domnění, že levnější
benzín(cca 7,5kč/l) než v Íránu už snad být nikde nemůže, navíc kdo ví, co mne za hranicí čeká…?
Nejen, že jsem se mýlil ale samozřejmě, hned poté, co jsem tento „patok“ který měl vystavený v krámku skoro jako drogistické zboží, nalil do nádrže, navíc za vyšší cenu,
začalo auto dělat psí kusy chudák, do doby, než jsem mu poté v Ašchabátu, nalil standartní 95ku za 4,5kč/ na benzíncel!!!!!!! (pokračování pod obrázky…)

Nový státní hotel. Ve druhém-třetím největším městě jsou celkem dva- stačí to, turisti tu skoro nejsou… A internet už vůbec nee, alespoň na simkách cizinců. Wifi v hotelech také neexistuje…

Není to takové všude, občas vykoukne i krásný nový asfalt a věřím že za několik let země prokoukne. Tady jsme si ale s Rapidkou dali…

Ceny benzínu směšné… 4,5kč litr ccccca… A nedavno prý ještě něco přes korunu!!! Skokové zdražení…:-))

Památníky všeho druhu na každém rohu, především oslavující otce všech turkménu, prvního postsovětského prezidenta Turkmenbašiho…
Před rokem a něco prý snad byl za korunu a něco, tak nevím…? Podotýkám jen, že v Íránu je sice benzín levný, vzhledem ale ke svým potřebám, možnostem přístupu
k technologiím při embargu a nevím čemu ještě, mají jen regular 80 a super 88, takže jsem své Rapidce občas dokupoval tzv „oktan“,jakousi směs na zvýšení oktanového čísla, neboť ten super(88) neměli skoro nikde.
Samotný hraniční přechod, byl z íránské strany v pohodě, nezdrželi mne déle než 45min(to je v této části světa asi tak jako u nás projet schengenskou hranici, tedy 0min…).
Ovšem turkméni si dali záležet… Kromě toho, že jsem stále něco platil a platil, jsem na hranici strávil přes 6hod! Celkem tedy 7hod za celý průjezd.
Na dotaz, cože je třeba jeden z několika poplatků, konkrétně 12US, paní v bance na přechodu povídá: to je proto, že vaše noha vstoupila na naše území… Jsou pak známí i poplatky z poplatků a pod….
Kontrolních bodu po celnici bylo asi tak 6-7, kontroluje vás voják, policista, mechanici, nějaká ta doktořina, zpráva dopravní cesty či co atd.
Každý samozřejmě zapisuje do óber velké knihy svá zjištění, víceméně myslím to samé, jméno, RZ vozidla apod. aby ten poslední v řadě, vepsal opět to samé, co ostatní, do jakéhosi počítače.
Celé to asi má nějakou logiku, já jí však zcela postrádám a myslím, že zatímco oni spí jak Šípková Růženka, svět se mezitím posunul asi tak o 40let dopředu…
Bohužel mi jsou mé závěry naprosto k ničemu, chlapíci, při samotné kontrole vozidla v počtu 8-14 lidí zhruba, včetně několika samopalníků- možná kdybych chtěl kontrolu v půlce rychle opustit, kdoví… se zřejmě domnívají, že já budu to pravé sousto na omamné stezce, když jsem si jako jediné vozidlo dovolil táhnout se až sem a obtěžovat je od spousty důležitých prací…
Takže všechno z auta ven, úplně všechno! Veselého kluka v montérkách pak ještě napadlo, že by se dalo rozebrat spoustu dalších věcí, krom toho co přidělané není…
Po intervenci u jeho nadřízeného, že už mi toho rozházeli fakt docela dost a že si budu stěžovat na velvyslanectví, případně kdekoliv jinde, pokud to bude nadále přehánět, své pudy hledače pokladů zmírnil a spokojil se s prohledáváním věcí, které už vyházel všude okolo. Zajímavé bylo, že ho zajímali hlavně vysílačky, na které se mě i dvakrát ptal a já dvakrát dělal, že mu vůbec nerozumím-ano přesně ty, které někde mezi vším možným sice byli a mě už teď samotnému byli k ničemu… ovšem které se mu i tak nepodařilo najít.:-).
Nakonec, když už přítomní prolezli i stan zleva doprava a obráceně a následně viděli, že evidentně nic nového neobjeví, zanechali mě svému osudu, s tím, že si vše mohu sesbírat a že mě vítají v jejich zemi…
Hranice se nachází na vrcholu stoupání, takže při sjezdu do vnitrozemí, jsem si fotil nádherné scenérie místních hor a pod nimi ležícího hlavního města, netušíce ovšem, že se nacházím v jakémsi „hraničním pásmu“ což jsem zjistil asi po 15km jízdy u další závory… Zde mi tedy všechny fotky opět z karty smazali, s tím, že tam se fotit nesmí. Bohužel, to byli asi nejhezčí obrázky této prakticky před světem uzavřené země.
Následný vjezd do hlavního města byl pro mne naprostým zděšením nad tím, co může způsobit obrovské množství prostředků z nerostného bohatství země, soustředěných v rukách jejího neomezeného vládce( už druhého od založení státu, tuším v roce 1992…) a zároveň člověka, který si zřejmě sám o sobě myslí, že je i tím nejlepším architektem (tak nějak na sebe navázali dle mého oba…).
Naprostý kýč města je do očí bijící, celé čtvrtě byli prý srovnány se zemí (dokončeno tak bylo to, co nezvládlo kdysi dávno zemětřesení…) a místo nich postavena taková mramorovopozlatovaná čalamáda, se spoustou „okrásek“.
Nechci to hodnotit okem středoevropana, některým lidem se to jistě může i líbit…věřím pak, že spoustě místním asi určitě, ono také co jim zbývá… Mluvil jsem ale s místním klukem v Turkmenabátu, co jinak pracuje jako projektant v Istambulu, no a ten byl tedy zděšen podobně jako já…
Každopádně obrovské, z každé strany 3-4proudé boulevárdy s dalším lokálním dvouproudem, mnoha zahradníky a lampami včetně všeho příslušenství z nerezu, nepřispívali k lepšímu obrázku, zvlášť když po nich jezdily v pravidelných intervalech, cca 7mi minut, zcela nové autobusy Hyundai, jezdící zcela prázdné. Až třetí jel okolo mě s jedním člověkem. Ty ulice byli také zcela prázdné… Jediná památka UNESCO v okolí, starověké hradiště Nysa, nebylo ale vůbec značené, a když jsem ho přesto našel, byla na něm jen taková ta povinná cedulka, „ Pod ochranou UNESCO“. Nic více… Po jeho prohlídce jsem přijal pozvání na čaj od hlídače areálu, s kterým jsme si dobře a dlouze popovídali. To bylo asi na Aschabádu to nejlepší… Také jsem po následné návštěvě tržnice a zhlédnutí jakési „lidové parády, kterou přímo v centu natáčela místní televize, startoval auto a vydal se k poušti Karakum…