Závěrečné stoupání a veřejno-neveřejná bezpečnost
Cesta z Teheránu na východ, ubíhala docela v pohodě, když samozřejmě zapomenu na neustálé horko a přitápění si čas od času topením, bych auto uchladil, teplota kolísala opět mezi 40-43′C.
Írán má, na svůj región, vcelku ucházející silnice, sice horší než ty naše v globálu,
ale nejsou tam nějaké velké díry, snad jen neustálé válcové, zpomalující vlny před a za každou vesničkou či pravidelnými kontrolními stanovišti policie,lezou po chvíli člověku na nervy.
Země je to však drsná, jedete dlouhé vzdálenosti pustou a nehostinou, většinou polopouštní či horskou krajinou a těšíte se na další oázu
v podobě vesnice či města, abyste se
trochu „nadechli“ pocitem, že kdyby se něco stalo, tady alespoň jsou lidi, voda…
Vzhledem k embargu, které je zde stále v platnosti, si tento stát, jakoby jde svou specifickou cestou a životem.
Některé věci se sem prostě na trh nedostanou a tak si je tady vyrábí, se střídavým úspěchem, sami.
Myslím, že si v tomto směru ale poradí docela dobře. Například automobilový trh je však tímto velmi ochuzený, na silnicích se opakuje jen několik modelů vozidel, těch co vyrábí, či montují místní výrobci.
V obchodech je ale normálně přístupné vcelku asi skoro jakékoliv zboží, i nejnovější modely elekroniky „si cestičku najdou“, na krabicích
je třeba jen vidět, že byli určeny původně pro jiný trh a pod…
Co však turistu zasahuje přímo je, že ač místní síť bankomatů je docela hustá, nelze v žádném z nich provést transakci mezinárodní platební kartou.
Zároveň je blokován internet, na svém počítači se nepřipojíte na žádný vyhledávač, možná krom místních…Zahraniční datový roaming nefunguje vůbec.
Za tyto věci okolo netu však embargo určitě nemůže…
Z hlavního města je to pak na hranici asi 1000km a po cestě jsem měl docela zajímavou příhodu z místní civilní bezpečnostní složkou: zastavil jsem v jednom městě, abych si vyfotil nějaký starý kamión, následně u mne zastavilo, docela nové, nijak neoznačené vozidlo.
Vystoupili dva ze čtyř, velmi slušně, v oblecích vyfíknutých chlapíků posádky,
následně se legitimovali, docela je ale evidentně rozlítilo, že jsem si „důkladně a dlouho“ prohlížel předloženou policejní průkazku jednoho z nich. A že tedy kontrola…dopadlo to dobře a tak jsem opět jel dál, jenže za chvíli mne opět předjeli a že bude třeba si ještě opsat údaje z mých dokladů…
Říkám, dobře…a ten kontrolující, jestli prý bych jim nepujčil tužku na to zapsání…?
Bohužel nemám, povídám(měl jsem je zrovna v kufru, který jsem nechtěl otevírat, neb by je napadlo ho jistě celý pro změnu „zkontrolovat“=rozhrabat…
Načež se obrátil k ostatním svým kolegum- ani jeden samozřejmě tužku neměl… Takže prý budeme muset udělat fotokopie.
Na to jsem řekl, že by možná stačilo si doklady ofotit telefonem, ne? Všichni mi na to svorně ukázali své mobily, takové ty ještě bez foťáku…
Přišlo mi to už poněkud směšné, jenže mi vzali pas a že se jede fotit na stanici. Tam jim přítomní policisté v uniformách salutovali, bylo vidět, že to budou nějaké „šarže“.
Bohužel kopírka ale nějak zrovna selhala..:-), každopádně druhá už byla v pohodě a já tak mohl, po nesmyslně ztracené době, pokračovat dále…
Od té doby si ale o místních bezpečnostních složkách myslím své…
Asi 150km před před hranicí, se cesta z písčité nížiny opět, jako už mnohokrát, prudce zvedá do hor. Na nějaké dvaapůltisícovky jsme ale s Rapidkou byli už dobře připraveni.
Následně, když jsem hledal kam ulehnout, se našel jeden místní chlapík, jak jsem později zjistil, vášnivý cyklista, který byl se svým kolem i v Gruzii tuším, a dovolil mi přespat u sebe ve dvoře, takže jsem rozdělal stan a těšil se na brzkou nadcházející změnu, která už byla velmi blízko, novou zemi na cestě a velkou neznámou- Turkmenistán.
P.S: fotky ke článku, se jako obvykle při špatném spojení, pokusím přidat příště…