Argentina

Argentina je velký stát, 8. největší na světě, má však jen asi 40mil. obyvatel. Jízda pak, vzhledem k velikosti země, zdá se občas nekonečná. Naštěstí silnice, zejména v části přiléhající k Chile, byli vcelku slušné. Dokonce dálnice v tomto regionu byla v celé své délce osvětlená, což v celém světě znám jen z Belgie! V celé Jižní Americe (a myslím i té Severní) se většinou platí mýtné, v ARG je to tak, že jak kde, zde jsem platil všude až do Uruguaye, tam taktéž, kdežto poté v severní části země až na jednu výjimku nikoliv. Cena je ale velmi nízká, platíte za určitý úsek většinou na naše asi tak 15kč, s tím, že jsem vůbec nepochopil, jaké mají kilometrové rozdělení, spíše je vždy mýtná budka (ala Itálie, Francie a pod) před nějakým dalším městem a hotovo.

Na druhou stranu, tam co se platí, platí se nejen za dálnice, kterých je opravdu minimum a nenazýval bych je dálnicemi tak jak si je představujeme my (krom zmíněné západní části), spíše jakousi čtyřproudou silnicí, ale především za „jedničky“. Musím pak poznamenat, že směrem na východ se jejich stav docela zhoršoval a jedničky také připomínaly spíše z letadla… Mezi jednotlivými městy je pak někdy méně, někdy bezpočet, kontrolních stanovišť. Každý musí zpomalit na 20km/h a dle uvážení je buď odstaven pro kontrolu, nebo ponechán svému osudu.

Mám pocit, že kvůli snaze udržet „nějaký“ pořádek, je to tak v mnoha velkých a „nevyzpytatelných“ zemích- v Rusku a všech jeho bývalých republikách, celá Jižní Amerika a viděl jsem takové „stanoviště“ třeba i v Austrálii, i když zřídka. Nakonec pamětníci si jistě vzpomenou, že vjezdy do Prahy byli za dob ČSSR také „střežené“ boudami VB, i když nedosahovali podobných rozměrů, ve smyslu kontrol, jako ve výše zmíněných státech.

Ve dne to ještě jde, večer mě ale zastavovali na každém stanovišti. Už jsem se ty jejich otázky naučil nazpaměť: „A dónde vas? De dónde eres? Případně: Qué quieres visitar?“ Pokud bych se snažil nějak odpovídat, tak by se „kontrola“ protáhla vždy klidně na půl hodiny, přeci jen takové „auto zjev“ se stanem na střeše asi za celé dny a měsíce prostě neviděli, navíc s takovou záhadnou značkou (tu si vždy dlouze prohlíželi…). Takže jsem se většinou omezil na to, že jsem z „República Checa a že „yo no hablo espanol“, aby bylo jasné, že další otázky jsou zbytečné a nejlepší by bylo, kdybych už mohl pokračovat…což se prakticky vždy posléze stalo, neboť jiným jazykem nikdo nikdy nehovořil a tudíž nebylo co řešit..:-).

Na místních komunikacích pak panuje vcelku intenzivní provoz, a to velmi rozmanitými vozidly, mísí se zde jak nová auta, tak veliké množství opravdu unikátních „kousků“. Mezi osobními vozidly jsou vidět především Renaulty a to od ještě velmi zde rozšířeného typu TL12 (tedy u nás známých Dácií), 9, 11 a výše, až po dnešní Dustery, Sandera a další (opět u nás Dácie), zde ovšem také jen pod značkou Renault. Myslím, že si je zde Renault ve své fabrice ve městě Cordóba i vyrábí. Dále pak jsou k vidění různé variace od společnosti GM, hlavně Chevrolety, opět od nejstarších po moderní typy. Když se ale na auta kouká Evropan, vidí pod Chevroletem často nám dobře známé Oply a podobně. Opel patří od roku 1932 pod GM, a ten si své značky upravuje kontinent od kontinentu dle potřeby.

V užitkových vozidlech pak tvoří na silnicích dlouhé kolony vozy některých dopravců již opravdu muzejní hodnoty. Nejčastěji jsou k vidění v Brazílii kdysi vyráběné nosaté Mercedesy nejrůznějších typů, které já s oblibou nazývám Budulínek, kvůli krásně kulatým „čumákům“ vpředu. Ovšem najdou se i staré Fiaty či Fordy ze 60let, které jsem ani já osobně už nikde na světě neviděl a potkal jsem v plné parádě a řádném provozu na silnici dokonce i nějaké kapotované Magirusy, které bych odhadoval na léta 50tá!

Je pak docela zajímavé, že řidiči různých novějších nákladních vozidel (většina dopravy se zde uskutečňuje soupravami auto + přívěs, tedy nikoliv tahači s návěsem) jakoby se zdá, „nekamarádí“ s těmi, co mají ty staré auta, neboť na velkých parkovištích tvoří vždy novější a starší naklaďáky „hloučky“ každý ve svém rohu…

Moje cesta pak pokračovala přes města San Luis a Mercedes až k velkoměstu Rosáriu, za kterým následuje přejezd delty řeky Paraná. Je impozantní přejíždět veletok, jehož šířka se dle mého tachometru rovnala zhruba 30km! Přejíždíte samotný „hlavní tok“ a posléze desítky menších a větších říček a jezer, propojených v jeden vodní celek. Okolo v mokřadech a stovek ramen řeky, pak bylo možno pozorovat hejna rozmanitých ptáků a zvířat, nejrůznějších druhů (ty druhy na mě fakt nechtějte, to by byl průšvih..:-).

Následně jsem se spíše už horší cestou blížil k městu Concepción del Uruguay, když mě po zastávce a doplnění paliva, zastavila jistá paní stopařka, říkal jsem si, že už jsem dlouho s nikým nekomunikoval, tak proč ne. Paní tak mezi 40-45 lety, hned spustila (španělsky ale gestikulovala vcelku pochopitelně) : já jsem od policie! A ukázala hned rukou na imaginární výšivky, které určitě nosí v práci..:-). No a já si zas pro sebe říkal „i kdybys byla bezpartijní, tak tě neukousnu, neboj“. Usmáli jsme se oba na pochopení se a já jí vezl asi 80km, bohužel moje veškerá snaha z ní dostat něco jinak než španělsky byla vcelku marná, ostatně jako se „skutečnými“ policisty. To už jsem se po několika dnech prvního cestování po Argentině, asi toho nejméně zajímavého, blížil k hranicí s Uruguayí. Přespal jsem na jedné z posledních benzínek, kde byla opět k dispozici sprcha a ráno hurá po pár kilometrech do další země…

A zase ty semafory: fungují na všechny barvy snad všechny co jsou v celé zemi a v jakoukoli dobu! Vystřídají se na nich většinou všechny čtyři směry, nikoliv jako u nás jen ty protější, každý minimálně po minutě, i když samozřejmě žádná auta nikde nejsou. Nedivím se pak, že obzvláště v zapadlejších regionech to prostě někdo nevydrží a „riskne to“…kromě pokuty totiž určitě střet s dalším vozidlem neriskuje…
Jojo, využívejme techniku jak to jen jde! Někteří naši dopravní „experti na zklidnění“ provozu ve městech, kde vzniká jeden další nesmyslný semafor za druhým včetně různých zúžení ze čtyřech pruhů do dvou a ze dvou do jednoho a vozidla místo aby klidně přejela, dusí ty samé lidi, co si to „vylepšení“ odhlasovali na zasedáních svých místně příslušných úřadů, zplodinami které by ale, nebýt takto vzniklých kolon, prostě nebyly… Kocourkov, samozřejmě za peníze daňových poplatníků- u nás i zde…

Nikde v Evropě prodávaný „tahač Volkswagen“. Koncern VW zřejmě kdysi zhodnotil, že je v JIžní Americe jako značka zavedený a tak „překapotoval“ starší vozidla MAN a prodává je zde jako VW…(mega brouk…:-)..)

Město Mendóza se zbytky své koloniální architektury

Některé kontrolní stanoviště na konci krajů jsou opravdu zajímavě řešené, zvlášť s ohledem na těžkou dopravu

Z velké dálky, přesto zdá se, že SSSR vyslalo kdysi do Argentiny i vozy značky Kamaz typ 5320…
V místě zřejmě mnohem později byl tento doplněný klimatizací.
Závod Kamaz je relativně mladý, vznikl teprve v roce 1969 a první nákladní vůz opustil brány závodu v roce 1976. Kabina je opravdu velmi podobná finskému Sisu té doby..(…).. Závod vznikl především proto, že do té doby byl SSSR kromě zastaralých vozů MAZ závislý v této kategorii pouze na dovoz nákladních vozidel Tatra z ČSSR

Něco pro kluky: vozy nabírajíci dech (asi doslova v tomto případě) na odpočívadle jednoho z hlavních argentinských tahů

Něco pro kluky: vozy nabírajíci dech (asi doslova v tomto případě) na odpočívadle jednoho z hlavních argentinských tahů

Že by oběd?

Paraná
obrázek je pro představu převzatý ze serveru riosviros.org.br.
To je holt nevýhoda jízdy v jednom- na mostě se stát nesmí a všechno také najednou dělat nemohu

Hejna ptáků v mokřadech. Tihle zrovna vypadají nějak plameňácky..:-)) ale opravte mě někdo do mailu v kontaktech prosím…:-)

A já se divil, proč před chvílí, při výjezdu z benzínky na tuhle nádhernou asfaltku, pronásledovali ten přívěs s hlasitým štěkotem snad všichni psi z vesnice…

Nedozírné mokřady okolo Rio Paraná, druhé největší řeky Jižní Ameriky. Délka jejího toku je skoro 5 tkm, rozloha povodí pak bezmála 2,6mil km2!
Její jméno v domorodém jazyce znamená „velká jako moře“.

Ještě kousek…

V opravně u benzínky jsem si půjčil svíčkový klíč(mojí sadu mi zcizili na Novém Zélandu) a vyměnil svíčky. S laskavým přispěním společnosti Brisk Tábor, jsem dostal na cestu zcela unikátní model, sám jsem ještě nikdy nikde takové na světě neviděl. Proti standartním „Briskům“ (ale zřejmě i jakékoliv jiné značce) byl opravdu poté znát rozdíl. Především při startování, ale i samotné jízdě. Svíčka vypadá v přední části zcela jinak než jakákoliv jiná a úplně jinak, mnohonásobně, jiskří. Podrobnosti ale zatím nemohu prozradit… Máme se každopádně v nejbližší době(už v srpnu!) v obchodech na co těšit!

Zdá se, že kluci argentinský se krom fotbalu učí i jiné sporty… Je fakt, že zima by na ně tady jistě byla…

„Nekonečný“ most přes deltu řeky Paraná u Rosária

Rio Uruguay, hraniční řeka. Státy Jižní Ameriky jsou velmi často na svých hranicích rozděleny velkými řekami

Hranice už jen 24km

Z dálky zde provozované vozy Ford Cargo velmi připomínají obrysem naše staré naklaďáky LIAZ. Mimochodem toto je nájezd ze čtyřproudé silnice 1.třídy benzínce zn. Shell…

To je mi oříšek, co to asi bude za palivo?