Teherán
Upravený Teherán, přidané fotografie…
Tak uvidíme, prozatím to vypadá, že turkmenské vízum bude bud ve čtvrtek, nebo až v sobotu, takže nejpozději v sobotu, bych měl opustit islámskou zemi… Do středy mi prozatím snad prodlouží místní vízum, abych v zemi nezůstával nějak mimo zákon…
V Tabrízu jsem zůstal ještě do následujícího dne. Prošel jsem si znovu, pod tíhou všemožného zboží, obtěžkaný bazar a prohlédl si ho tak i ve dne, při úplně jiné atmosféře než o den dříve v noci a osamocený.
Popovídal jsem také s jedním místním klukem, končícím studium medicíny, seznámili jsme se den předtím a další den (včera) chodili po městě a kecali o všem možném. Víceméně nadával na místní poměry a štvalo ho, že žije v zemi, která tak omezuje své vlastní občany.
Řešili jsme ramadán, možnost pití nápojů přes den, v tom horku a tak. Pro cizince je to teoreticky možné, neměli by to ale dělat na veřejnosti. Když jsme si třeba sedli do takového občerstvení u jeho kamaráda a schovali se úplně do rohu, dali mi napít, ale tak abych nebyl moc vidět. Zajímavé bylo, že po chvíli, přišli i dva nějací peršané, a také si skrytě uvnitř dali vodu. Vysvětlil mi, že jsou z jiného města a tedy, jako poutníci na cestě…, pít mohou i během dne. Pít mohou i starci a těhotné ženy, snad i malé děti.
Následně jsem odjel směr Teherán. Cestou se ještě stavil kouknout na starobylé mauzoleum ve městě Soltanie, další z památek Unesco na mé cestě.
Mauzoleum, které nechal původně postavit mongolský sultán Oldžejtu Chonabande, pro ostatky imáma Alího, bylo ve své době jednou z nejvyšších staveb světa, měří 54metru. Kopule má průměr 25metru, což z ní činí nejvyšší cihlovou kopuli na světě. Sultán nakonec své rozhodnutí ale změnil, neboť sám konvertoval k sunitskému islámu a tak v mauzoleu, místo imáma, nakonec spočinul sám v roce 1317.
Rozloučil jsem se s Soltanie a pokračoval dále. Cesta ubíhala svižně, bohužel jsem se ale včera opět nevyhnul komplikacím, tentokrát jsem si však poradil sám.
Při zastávkách na parkovištích, mi po rozjezdu, auto začalo vynechávat, pak se ale po chvíli „chytlo“ a jelo úplně v pohodě. Bohužel při jedné z dalších zastávek odpoledne, byla cesta dále do kopce a auto po chvíli odmítlo zcela spolupracovat. Pán co prodával vedle melouny, mi ho naštěstí z rychlostní silnice, pomohl zatlačit zpět na odstavnou plochu. Rozebral jsem celou palivovou soustavu a nic. Teplota už ukazovala asi 47’C, naštěstí vedle byla hadice s tryskající vodou, chladící melouny. Dokonalá oáza, takže jsem do betonové vany s melouny za pár okamžiků málem skočil, nebýt ramadánu a nebezpečí, že si budou myslet, že vodu zlehka i upíjím..:-). Zůstalo tedy jen u noření hlavy a rukou.
Nakonec jsem věci ale zřejmě přišel na kloub: ve velkém horku, vzniká po zastavení podtlak v palivové soustavě a víčko nádrže, přes které by měl ten podtlak „zmizet“ není tak dokonalé, případně částečně ucpané a tak auto nenaskočí, neboť palivové čerpadlo si z takovým problémem neporadí. Stačí ale jen otevřít víčko, soustava se „nadechne“ a je po problému..:-)! Uvědomil jsem si, že za mého mládí, se mi podobný problém už vyskytnul na jiném voze… Když pak teplota krapet klesne, problém zmizí… Tak věřím, že to není nic jiného, když jsem však zastavoval večer, třeba o půlnoci a teplota okolí klesla na „pouhých“ 34´C, bylo po problému…
Každopádně jsem asi v 01.30 dorazil do Teheránu, ovšem další dvě hodiny, s vydatnou pomocí osádky jednoho místního vozidla, neskutečně dobrých lidí, hledal turkménské velvyslanectví. Nakonec se podařilo i to, abych po asi čtyřech přerušovaných hodinách spánku, zjistil, že samozřejmě, i když dny pracovního klidu, jsou čtvrtek a pátek, zavřeno mají i v sobotu a otevřeno bude až v neděli.
Ráno se tedy chystám na pohovor s konzulem, uvidím, jak celá věc dopadne, neboť jestli mi vízum nedá (resp. velmi rychle..), budu muset do 48hod opustit Irán, protože mi pro změnu bude končit místní transitní vízum. No uvidíme, chystám si prozatím plány Bé a Cé…
Mimochodem cestování vlastním vozem po iránské metropoli, patří mezi jedny z nejsilnějších zážitků, které jsem za svou kariéru řidiče vozidla nasbíral, docela jsem se opravdu chvíli bál- otočení se za výše zmíněným doprovodným vozem, znamenalo přejezd přes 2x tří pruhovou magistrálu za plného provozu, asi 8 jízd na červenou(vždyť je to jen barva že?), průjezdy jednosměrkami v protisměru, potkáváte vozy pohybující se standartně jen na parkovačky, třeba ve 03.ráno apod.
Jinak nemohu na závěr nezmínit, skvělý a srdečný postoj pracovníků českého velvyslanectví v Teheránu, kteří mě dnes velmi pomohli. Je dobře, že tací lidé nás v cizině zastupují.