Fotbal to je hra…

Tak huráááá, poštěstilo se,
byla to však typicky tisícopohádková záležitost…:

přišel jsem na konzulát v Erzurumu a prý, že v pohodě, vízum ale dostanu, jen za předpokladu, že budu mít jakési „kouzelné číslo“ a to zas dostanu v Ankaře(asi 600km zpátky), v nějaké cestovce, na kterou mi dali spojení. Bohužel prý to potřebuji i na transitní vízum…

V cestovce ale po telefonickém dotazu, oznámili, že sice jó ale kromě toho, že to bude něco stát…to bude tak do 10-15 pracovních dní!! No to bych si to mohl dělat v Praze(tam je to podobné, spíše ještě horší…). Vrátím se tedy po půl hodině ještě jednou, a se stejným konzulem!!! po probrání několika témat, týkajících se především aktuálního stavu iránské fotbalové reprezentace apod. dále pak vysvětlení, že 10-15dní prostě čekat přece nemůžu, opětovné vychválení působení jejich reprezentace na právě proběhnutém MS v Brazílii… a závěrečném dlouhém zkoumání mého cestovního dokladu(možná zda jsem navštívil v uplynulé době nějakého velkého satana??, (navštívil, ale asi to v pase nebylo tak zřetelné..:-)..), mi tedy bylo slíbeno, že vízum zítra bude, ať přijdu ve 12hod..:-)). Ve 12 tam samozřejmě bylo zamčeno, ve 14hod jsem si ale už pískal, nad novou výzdobou svého cestovního dokladu.

Na chodbě jsem mimochodem měl možnost, seznámit se s Patrikem z Dusseldorfu. Následně jsem zjistil, že v tabulce „přechodných bláznů“, figuruji až docela poměrně vzadu…: borec si doma, v Německu, dal své kolo poslat letecky do Maroka, aby odsud následně přes spoustu státu (na tom kole…), došlapal na iránskou hranici… Tam ho samozřejmě bez víza vyhodili, jel tedy zpátky 300km sem, a tady mu dali také spojení na cestovku v Ankaře… Jenže protože on Irán do 5dnů na šlapkách nedá(asi 1,7 mil/km2), nepomohla mu tedy ani moje “sportovní rada“ ohledně konzula, neboť potřebuje normální a né zjednodušené transitní vízum…
Takže bude šlapat ještě krapet zpátky(a do pořádných třítisícovek), asi tak 300km do Trabzonu nebo gruzinské Batumi(o něco málo více), aby se pak vrátil tudy a jel do Iranu… Měl sice jiný nápad(jet pak dolů přes Arménii, ten jsem mu ale rychle rozmluvil, neboť jsem jí shodou okolností vloni navštívil, a vím dobře, že vlivem svých né příliš kamarádských vztahů, má zavřené všechny hranice s Tureckem, Azerberbajďžánem i Iránem, takže si asi stejně udělá o tu projížďku navíc… No alespoň jsem si zase trochu více popovídal, moje němčina je o dost lepší než angličtina.

Já každopádně, po zdolání opět několika více než dvoutisícovek, a průjezdem rozsáhlými pláněmi východního Turecka, mohu po prohlédnutí si a povinného vyfocení bájné hory Ararat a dále jednoho romantického zámku nad městem Dogubayazit, včetně přespání zde, vyrazit vstříct novému a pro mne neznámému světu k o kousek dál se nacházející hranici…

Ještě jsem se dnes trochu stačil zranit- při tankování jsem se obsluhy zeptal, kde tady mají vodu s kartáčem, na umytí čelního skla. Řekl ať si pak popojedu a místo kyblíčku, začal celé auto mýt vysokotlakým vodním paprskem(tzv wapka…), bohužel mu v té chvíli kdosi zatroubil, ať pohne, neboť turci nejsou zvyklí si sami tankovat. V té chvíli mi na rychlo předal vodní paprsek do ruky, s tím, „ať si to domeju“…ale tak nešikovně, že mi natrhl tlakem vody na stehně asi 8 cm kůže.
Polil jsem si to jódem, ze vzorně připravené lekárničky, tak to snad bude dobrý. Mimochodem přispěchal hned se „svým jódem“ v láhvi od coca-coly…a taky mi to polil pro všechny případy…
Jeho tekutina mi ale byla podezřelá, navíc, na rozdíl od té české vůbec nepálila, tak jsem to ještě jednou přelil..:-) a snad to bude dobré.

Mimochodem, večer jsem tu pro změnu potkal jednoho chlapíka z Koreje(té lidem přátelstější..), který pro změnu přiletěl do Istanbulu a celé to tu projíždí busem, vlakem a tak všelijak, mezi Iránem a Tureckem. Dali jsme jeden orientální čaj večer, zprostředkovali si zkušenosti z regionu, vyměnili jsme kontakty a ať prý zas někdy přijedu pro změnu do Soulu na pokec..:-).