Machu Picchu

Z Cuzca jsem vyrazil okolo 17hod, s tím, že k Machu-Picchu dojedu kolem 21hod, v klidu se vyspím a ráno vydám na cestu k vrcholu. Takovému propočtu odpovídala vzdálenost cca 180km.

To jsem však ještě netušil, že půlka silnice jsou jen samé zatáčky a druhá půlka žádnou silnicí není. Po zdolání prvé části, jsem v té druhé měl co dělat s průjezdem menšími brody, neskutečně rozbité prašné cestě plné nástrah, chybějícím svodidlům nad propastmi a dalšími milými překvapeními. Cedule samozřejmě chyběli úplně, takže jsem se v noci spoléhal na domorodce a místní učitelku matematiky, která mě asi v 00hod stopla způsobem, že si stoupla před auto do té necesty, nezbylo, než jí naložit a odvést do jakési vesnice v horách. Na druhou stranu mě vždy před „velkou kaluží o průměru menšího rybníčku“ v polospánku mávla rukou, že mohu bez obav jet a nevystupovat kontrolovat, jak je voda vysoká. Ve 3hod ráno jsem konečně dorazil na místo určení, do osady Aqua Calientes, posledního místa, kam se dá autem dojet.

Sotva jsem zastavil, přišel odkudsi zaměstnanec železniční stanice dráhy, po které přes den jezdí turisté na M.P. a oznámil mi, že pokud chci vidět východ slunce, je třeba ve 4hod ráno nejpozději vyrazit na cca 12km cestu(+1850m schodů nahoru…). Ve svém zmatení a totálnímu vyčerpání, jsem ho automaticky poslechl, nařídil budík na 4hod a za hodinu vyrazil. Místo bylo osvětlené, tak jsem si zapomněl vzít baterku, osvětlení ale brzy skončilo a já si prožil chvilky strachu, přiznávám.

Abych to zkrátil, cestou mě napadl nějaký divoký pes a kousnul do lýtka, načež já ho praštil holí z klacku co si udělal, pes to po nějaké době v lese vzdal a já šel dál. Pak v mé bezprostřední blízkosti seskočil ze stromu voják s kalašnikovem v ruce, s tím, že co tu dělám? Povídám mu, že jdu na M.P. a on, že to je druhým směrem, tady že je nějaký vojenský objekt… Nezastřelil mě naštěstí a tak jsem ráno skutečně došel až legendární skále a jednomu z největších lákadel Jižní Ameriky…