Poušť Atacama

K chilské hranici to už byl kousek, tak jsem si říkal, že i když se smráká, vzhledem k tomu, že jsem konečně opustil silnici RN 40, klidně pojedu tentokrát i za tmy a zkusím přejet hranice. Zvlášť, když mi teď auto neustále nějak vynechává tak raději „zmizím“ co nejdříve z hor.

Po asi sto km krásné nové silnice jsem ale bohužel zjistil, že hranice, ke které jsem upnul své úsilí, je zavřená! Tedy večer…otevírací doba na jediném velkém mezinárodním přechodu je 8-16hod…

Uložil jsem se tedy ke spánku. Hraniční přechod je ve výšce 4400m a přiznám se, že mi trochu tuhl v noci ve stanu úsměv na tváři, teplota velmi rychle klesala pod bod mrazu a přes noc se zastavila asi na -10°C. Ráno jsem měl všude okolo sebe jinovatku a nejhorší bylo opustit spacák…:-).

Hned poté, co se mi to úspěšně podařilo, jsem auto nastartoval na první škrtnutí, a že pojedu těch pár metrů k odbavení. Udělal jsem ale chybu, že jsem motor po chvilce vypnul. Poté už se mi ho nepodařilo nastartovat…a to celý den… Po celkové rozborce příslušenství motoru, se mi to podařilo těsně před 16hod. Právě tak, aby mi hranici o pár minut uzavřeli…a mě čekala další mrazivá noc. Nebudu to protahovat, zopakoval jsem si „akci“ v podobném duchu ještě jednou, tentokrát mi zavřeli opět, asi o dvě minuty. Celkem jsem tedy v tomto „příjemném“ prostředí, strávil tři „krásně“ mrazivé noci…

Auto se mi ale nějakým zázrakem nakonec podařilo zprovoznit a já se mohl vydat dále. Ruce jsem měl ale po těch „mrazivých“ opravách rozpraskané tak, že nebyl schopen se pořádně ani převléknout či přezout.

Po absolvování nezbytné celní kontroly, zaměřené především na zákaz dovozu čerstvého ovoce a zeleniny jsem se ocitl v prvních chilských zatáčkách. Silnice stoupala všudypřítomnou pouští Atacama, tou nejsušší pouští na světě (prý na některých místech nepršelo i stovky či tisíce let…) snad až k samotnému nebi – ručička výškoměru co chvíli atakovala kótu 5000m nad mořem.

Pouštní oblasti zde jsou známé množstvím cenných kovů, jsou tu velká naleziště železných a měděných rud. Měděný důl je tady dokonce poblíž jak největší tak i druhý největší na světě. Dále jsou v poušti velká naleziště dusičnanu sodného neboli chilského ledku o jehož zdejší zásoby se dokonce kdysi vedla Pacifická válka.

Každopádně okolní vzduch velmi řídnul a autu se vůbec nikam dál do And nechtělo.

Bohužel předchozí problém se neustále opakoval, motor běžel jen ve větších otáčkách, když otáčky klesly, agregát ztichnul a nešlo ho spustit jinak než delším roztažením. Takto mě nechal asi dvakrát v těchto vysokých horách na holičkách. Bylo to dost nepříjemné, blížil se večer a já se bál, že tady nahoře mohu přes noc klidně zmrznout. Naštěstí v kritické chvíli jel okolo snad jediný náklaďák, který i zastavil a zdarma mě roztáhl. V těchto odlehlých krajích si lidé prostě pomáhají mnohem více, než jsme z naší, kulturou protkané Evropy, zvyklí…

Takto jsem se postupně dostal do níže položené (tuším okolo 2500m.n.m.) pouštní oázy jménem San Pedro de Atacama, kde jsem přespal u jediné benzínky. Okolí tohoto města jakoby tvořil sám ďábel, jsou zde velké a kilometry dlouhé kamenné kaňony, evokující výstup temných sil na zemský povrh z dalekých a tajemných hlubin země. Obraz dotváří nedaleké gejzíry El Tatio ve výšce asi 4200m, které jsem navštívil. Jsou nejvýše položené na světě. Navíc je to největší gejzírové pole na Jižní polokouli a třetí největší na zemi.

V okolí města Calama, stejně jako San Pedro de Atacama dalšího z cílů slavné rallye Dakar mě definitivně opustilo štěstí. Musel jsem několikrát auto startovat v horách různě roztlačováním nebo pouštěním na rychlost (kolik já se ho tam nahoře, do úplného vyčerpání natlačil – tady se asi nejvíce projeví, že člověk jede sám a musí si tedy v odlehlých oblastech také sám se vším poradit…). Přiznávám, že několikrát jsem se dostal opravdu na hranu svých možností a schopností.

Naprosto hloupě jsem si pak tady auto i poničil. Nejdříve jsem konečně zjistil, proč neustále dělalo problémy – na vině bylo hloupé víčko rozdělovače! Taková malichernost! Přitom jsem na motoru mezitím vyměnil z elektro příslušenství snad úplně vše co šlo, x krát rozebral karburátor apod. Bohužel jedno roztlačování na rychlost už nevydržela převodovka: praskl obal a zničil se přesuvník 1 a 2 rychlostního stupně.

Znamenalo to demontáž převodovky, zaslání náhradních dílů z domova prostřednictvím firmy DHL, které trvalo neuvěřitelných 16dní, než se jí podařilo kilogramový balíček doručit!!! A tím velké zdržení.

Byla to velká škoda, nyní s odstupem si uvědomuji výše zmíněné, že jsem převodovku zničil naprosto zbytečně a zaplatil tak draze za svojí neznalost – to víčko rozdělovače jsem měl v ruce snad 10x, čistil ho, prohlížel a dal i na rady několika řidičů kamiónu ještě na argentinsko-chilské hranici, kteří se na místě postupně v těch 3 dnech při mých opravách objevili a také do jednoho tvrdili, že to víčko je určitě dobré…

Byl jsem rozzlobený sám na sebe, musel jsem ale přijmout status quo a jít prostě a pokorně dál po cestě… Člověku nic jiného nezbývá, chce-li dostát cíle, který si vytyčil.

Nakonec se mi převodovku podařilo dát dohromady, dokonce i poničený unášeč kola, který jsem pro změnu likvidoval na „dakarských betonových vlnovkách“ místních komunikací a rozjet se dále pouští na sever, k bolívijské hranici.

K této oblasti bych rád závěrem vzpomenul jednu událost, která se váže k poměrně pozapomenuté historii samotné značky Škoda.

Na severu Chile, ve městě Ariga, probíhala v roce 1970 montáž kombíků v té době postupně vybíhajícího modelu Octavia, ve spolupráci s místní společností Imcoda. Z Mladé Boleslavi byl tenkrát vyslán pan Bohuslav Čtvrtečka, který vedl v místě montážní práce.

Dnešní zasloužilý důchodce, pan Čtvrtečka, poznamenává:

Tenkrát jsme v Chile montovali zhruba náš „evropský“ model 1966, v tomto již zmíněném roce 1970.

Maska vozů byla jiná, vyráběli jsme si jí v místě, zrovna jako později přední kapotu. Tu jsme museli rozdělit uprostřed lištou, aby nebyly vidět sváry. Nebyly zde totiž k dispozici matrice na lisování, takže díly se dělaly více méně na koleně a kolikrát po částech.

Například nárazníky byly černé místo chromových – bylo totiž nutno vyrábět stále více dílů v Chile, aby se naplnily zpřísňující se předpisy chilské vlády pro určitou procentuální účast místní výroby. Nárazníky tak byly od nás posílané jen v základní barvě a tady se barvilo na zmíněnou černou – na rozdíl od domácí produkce.

Když se tak zamyslím, byly vlastně tehdejší, zde montované škodovky, průkopníky. V roce 1981 Škoda přešla z chromových nárazníků definitivně také na černé u celé své produkce, v té době už ale samozřejmě novější modelové řady Š105/120.

Později byl do společnosti Imcoda dopraven i nový lis československé produkce, který byl vystavován na nějaké výstavě v Jižní Americe a pan Čtvrtečka požádal PZO (podnik zahraničního obchodu) o jeho přesun na místo výroby po ukončení této výstavy. Po instalaci do závodu Imcoda, se zjistilo, že lis je zcela jiného typu než původně zamýšlený a tak nevhodný. Přesto se povedlo ho upravit a používat k výrobě. Na místě se později začaly dělat i některé výlisky karoserie.

Přesný počet smontovaných vozidel se mi zatím nepodařilo zjistit, ale po dobu působení pana Čtvrtečky se vyrobilo asi 125 vozidel, jinak byly počty celkově vyšší než toto číslo.

Pro prodej se využíval vznik místní bezcelní zóny a kus se prodával asi za 55000 tehdejších escudos, ve vnitrozemí pak vozy stály téměř dvojnásobek, 95000 escudos.

Co se československých aktivit týče, v 70 letech prováděl v poušti Atacama archeologický průzkum Prof. Šolc z Náprstkova muzea. Zkoumal zde především kmeny Aymarů a Mapučů. Získané poznatky uplatnil při spolupráci s dr. Roudným na slovníku moderní aymarštiny. Při těchto výzkumných pobytech shromáždil velký počet etnografických a archeologických sbírek, které obohatily české sbírkové fondy uložené v Náprstkově muzeu.

A tím po dvou průjezdech definitivně končí mé vyprávění o Chile, zemi, která je z mého pohledu, tedy pohledu člověka, který jí vozem procestoval, nejvíce rozvinutou zemí v Jižní Americe ze všech navštívených. Na tom nic nemění fakt, že samozřejmě některé statistické údaje mohou hovořit jinak a v pouštích a dalekých či odlehlých oblastech se to nemusí na první pohled zdát.

Moderní obchodní dům ve městě Calama, Chile

Mezinárodní silnice k bolívijské hranici není na průjezd asi vždy to nejlepší

Zase se nám nechce dál, ach jo

Jako model do žurnálu

Vikiňa, zvířátko žijící na samém vrcholku And v těch nejnehostinnějších podmínkách

Ve výšce 4300 m.n.m potkáte na silnici různá zvířátka. Okénko na vyfocení jsem otevřel ale nevystupoval

S mými přáteli u gejzírů El Tatio

Jedinečný pohled na gejzíry El Tatio při ranním rozbřesku

Momentka s kostelem na chilském venkově

Poškozené zuby v převodovce

Přepravní ceny v MHD. Školní, normální, noční. Calama, Chile

V této rodině jsem našel dočasný azyl při opravě mého vozidla v Chile

Vypadá to jako sníh ale není to sníh. Sůl vzlínající na povrchu cesty, San Pedro de Atacama

Hraniční přechod Paso de Jama mezi Argentinou a Chile (4400m.n.m)

Klasický jihoamerický snídaňový pouliční koutek. V místě jen po dobu snídaní, kdy se sejde celé okolí, zastavují auta a pod. Poté opět zmizí až do zítřejšího rána, případně se objeví během času večeřového s pozměněným sortimentem

Moje klasická snídaně na cestě, tedy když zrovna nevyužiji pouličního snídaňového prodeje

Společná fotka s chilskými přáteli v poušti

Tři Grácie, San Pedro de Atacama

Cesta pouští je zajímavá nejen z hlediska neotřelých pohledů či likvidace auta vlivem vlnovitého rozbitého povrchu ale občas můžou přijít i jiná úskalí