Oplétačky s úředním šimlem

Po doposud, mohu svědomitě prohlásit, nejúchvatnějším zážitku z celé mé cesty, jsem se opět vrátil přespat na stejnou benzínku co předešlého dne. Nabral nových sil a časně ráno chtěl vyrazit směr Brazílie a Paraguay. Akorát jsem si zapínal pás a chtěl se rozjet, když v tu chvíli vidím, jak nějaký batoh, ano, doslova batoh, přesvědčuje řidiče dálkového autobusu, aby ho někam svezl..:-). Ten ranec byl totiž skoro větší, než jeho majitelka, jistá slečna z Berlína, která se rozhodla prostopovat celou Latinskou Ameriku od severu na jih.

Řidič jí nevzal a ona, hned jak spatřila moje auto, byla u mne a jestli bych jí tedy kousek nesvezl… Když jsem vzal její zavazadlo do ruky, abych ho uložil na sedačku, přestal jsem chápat, jak ho může mít celé měsíce na zádech, sám jsem ho sotva uzvedl.

Svezl jsem jí přes hranici do Brazílie, kde si pak na autobusovém nádraží koupila lístek do Porto Alegre, jela směr Uruguayi, odkud já pro změnu přijel. Alespoň jsem dočasnou spolujezdkyni zneužil k udělání několika fotek.

Já projel krátkým úsekem brazilského území a směřoval k Paraguajské hranici. Cesta byla nejdříve v opravě, takže jsem jel po takovém drncákově, abych nakonec skončil v obrovské zácpě na nějakou tu hodinku. Nechápal jsem, proč je zácpa, když obě země jsou členy jihoamerického sdružení Mercosur, které, kromě jiného, umožňuje svým občanům svobodný průjezd hranice, něco jako kdysi naše EU…(…)…

Nakonec byla příčinou několikahodinového čekání oprava hraničního mostu přes řeku Paraná. Oba směry se střídali v průjezdu a tak vznikala solidní kolona. Okamžitě situaci využili místní k nabízení kde čeho stojícím řidičům, dlužno poznamenat, že někteří dost nevybíravě takže jsem měl co dělat abych se těchto „výhodných“ nabídek, spojených někdy i s občasnými výhružkami zbavil…

Nakonec, když jsem se přiblížil celnici, v několikařadé koloně jsem z prostřední řady i při největší snaze nedokázal zastavit u kraje a nechat si dát razítko do pasu, musel jsem tedy zastavit mimo prostor celnice, asi po 50 metrech. Bohužel při vystupování, mi bylo policistou sděleno, že tady stát nemohu. Popojel jsem ještě kousek, tentokrát ale na uzavřenou část mostu, představa, že bych se měl vracet, jak mi policista nabídnul a čekat opět třeba hodinu dvě, mi přišla šílená…

Po nalezení kanceláře a udělení výjezdního razítka z Brazílie, bohužel už u mého vozu stál další policista, tentokrát vyšší šarže a jediný, anglicky hovořící. Začal mi vysvětlovat, že na mostě se stát nesmí a že je to veeelikáááánský přestupek…

Následovala asi hodinová eskapáda na hraničním oddělení dopravní policie, kde já vysvětloval, že jsem v tom nevinně a že kdyby mě ten první policista nechal na tři minuty zastavit na místě kde to vůbec nevadilo a navíc tam stál on, mohlo být vše O.K. já však chtěl dodržet zákon a tak jsem kvůli němu byl vlastně „přinucen“ spáchat jiný malý přestupek, abych dostál jeho litery…

Nakonec se stalo něco, v co jsem ani nedoufal, ten hlavní policista konečně pochopil, že jsem v tom nevinně a snažil se to „nějak“ ukončit… Zeptal se, jestli ještě pojedu do Brazílie nebo ne. Řekl jsem, že snad vidí, že jedu právě do Paraguaye…a že vracet už se nebudu…

Načež mi vypsal pokutu za zastavení na mostě a předal mi složenku ze slovy: porušil jste vyhlášku a jsem povinen Vás pokutovat, platit to ale teď nemusíte, možná snad někdy později…J. Podal mi ruku a popřál šťastnou cestu…

Já samozřejmě na nic nečekal a s radostí na tváři vyrazil okamžitě dál, vida pak, že na druhé straně mostu, v Paraguayi, opět žádní úředníci nebyli k vidění, a navíc „tlačen“ tou samou kolonou, tentokrát už raději nezastavoval abych někoho hledal a prostě pokračoval dále do vnitrozemí. Později se to ale ukázalo jako chyba…

Paraguay je dle všech možných průvodců, těsně před Bolívií, nejzaostalejší země regionu, není to ale až tak znát, zejména hlavní tah připomíná jedno nepřetržité město táhnoucí se jako Lovosice…, zde ale snad úplně celým státem. Člověk hned vidí, že se tu stále s něčím obchoduje a kde je obchod, tam je většinou i vývoj, posun kupředu, modernizace… Nákladní doprava je taktéž velmi intenzivní, takže trochu pravdy na tom asi bude, neboť obchod a doprava jdou ruku v ruce…

Navštívil jsem zde pak velmi zajímavé, ranně novověké misie, zarostlé částečně pralesem. Naprostá většina našich jezuitských misionářů je dnešní, laické veřejnosti zcela neznámá, ale najdeme mezi nimi jména jako Josef Neumann, Václav Richter, Šimon Boruhradský, Samuel Fritz a další pocházející z naší rodné hroudy.

V hlavním městě, Asunciónu, založeného v roce 1537, jehož název v překladu znamená Nanebevzetí, jsem se nejdříve seznámil s Albertem Pereirou, týpkem co večer neměl moc coby a tak se mnou jezdil po městě a ukázal mi všechny hlavní památky. Moc díky Alberto! Spolu jsme poté při prohlídce prezidentského paláce, potkali kněze Leucia Ariela Leonnela Mendonu, který přijel z jiného regionu na návštěvu hlavního města. Byl v doprovodu jednoho místního kluka, Jana Szarána , který mě dostal nejen svojí slušnou němčinou, především ale znalostí rodáka z Kaliště u Jihlavy, světoznámého skladatele, pozdějšího šéfdirigenta Metropolitní opery v New Yorku či Vídeňské filharmonie, Gustava Mahlera. Věděl, že je to tak trochu český skladatel, bylo to docela fajn zjištění tak daleko od nás.

Po této zastávce, vyplněné rozhovorem s příjemnými lidmi, jsem se vydal k blízké hranici, opět do 10 geograficky největší země světa, Argentiny.

Říkal jsem si, že zkusím hranici udolat ještě této noci, i když čas docela pokročil.

Mohli být skoro tak 2hod ráno, když jsem přejel opět hraniční most, tentokrát přes Rio Paraguay a zaparkoval před celní budovou, kde společně úřadují argentinští a bolívijští celníci.

Bohužel, tady jsem docela narazil, abych opustil Paraguay, úřednice na celnici, chtěla vidět razítko, že jsem do země vstoupil… To jsem ale samozřejmě neměl, neboť, jak popisuji výše, vstupní hranicí jsem po příhodě s brazilskými policisty, vcelku profrčel, abych nedostal další pokutu…

Paní byla neoblomná a řekla, že buď zaplatím docela mastnou pokutu v amerických dolarech, nebo mám smůlu a nikam nejedu… Přemlouval jsem jí sice asi hodinu a půl, ovšem zcela bez úspěchu.

Argentinci ve vedlejším okénku by mě rádi pustili dál, ale potřebovali pro změnu také vidět razítko od tý nevoooblomný ženský…J.

Nakonec, zcela vyčerpán, jsem tuto frašku prozatím vzdal, nastartoval auto a obrátil ho opět směr Paraguay. Zastavil jsem ale hned po cca 700m v mezipásmu mezi dvěma státy a tam, pod rouškou noci a obklopen čekajícími na ranní odbavení kamiony, rozdělal stan a usnul.

Byl jsem hodně unavený a tak mě probudily až teplé ranní paprsky slunce. Udělal hygienu a dostal nápad, jak se opět pokusit dostat do zaslíbené severní Argentiny… Byl jsem nyní ale nasměrován nazpět…takže jsem vyrazil v tomto směru, zpět do Asunciónu…J.

Přijel jsem tedy na opačnou, pro změnu vjezdovou do Paraguaye celnici, předložil pas a…úředník ho sice chvíli prohlížel hledaje zřejmě výjezdové argentinské razítko…to se mu ale nepodařilo…, nicméně protože už jsem v něm měl takových razítek několik z předešlých dní, navíc se mu asi nechtělo pas asi po páté prohledávat…prostě do něj vrazil Paraguayského „berana“ a popřál šťastnou cestu…J!

Okamžitě jsem s protočením kol vyrazil do Paraguaye…po sto padesáti metrech za celnicí to však otočil a jel zase na Argentinu…J. Když jsem opět přejel most( vstupní kontrola je až na druhé straně…), vše bylo v pohodě, dostal jsem pro změnu „štempl výstup“ a hurá vámos do Argentiny amígos…J!

Věc však měla ještě nepatrnou dohru: i když se mezitím směny na hranici vystřídaly, přece jen se našel jeden celník, který evidentně neměl v noci co dělat, a byl si nyní jistý, že i když nebyl v noci v práci, viděl mě prý na hranici… A tak se začal vyptávat, cože jsem tam jako pohledával… Já mu řekl, že jsem tam sice byl ale, když už bylo tak pozdě, rozhodl jsem se nejdříve přespat, a vyrazit do „nebezpečné Argentiny, z jejich „skvělé“ Paraguaye…až pěkně ráno…

Ani za mák mi to ale nevěřil, tak začal obvolávat noční kolegy, aby mu řekli, co se mnou byl za problém…jenže mu nikdo po noční nezvedal telefon a protože sám řešil něco jiného, nařídil svému kolegovi a kolegyni, aby mne doprovodili na portálový rentgen a celé auto, včetně mne, komplexně zkontrolovali do morku kostí… Poté zmizel neznámo kam.

Kolegové se docela divili, evidentně jsem jim asi nepřipadal jako podvratný živel, nicméně nadřízený je nadřízený… Tak mi zase vzali pas a popojeli jsme asi 300m k rentgenu. Jeho obsluha ovšem měla zrovna oběd…což ovšem není v tomto regionu ani otázka půl hodiny, ani hodiny ale tak nějak celého odpoledne… Každopádně asi po půl hodině oběma došla trpělivost, zvlášť když jsem je celou dobu bavil, zkazkami o mé „jistě“ teroristické minulosti, o tom, jak mám celé auto plné partyzánů a zbraní AK 47(Kalašnikov)… a chystáme se zrovna s přáteli přepadnout „zezadu“ Argentinu…J, což se jim, jako Paraguaycům, vzhledem k historickým souvislostem, zdálo i vcelku vtipné…J.

Když jsem se pak na závěr ještě zeptal, jestli náhodou jejich šéf nemá po večerech problém doma s manželkou…J, že to jako teď já mám odskákat…oba už se neudrželi, úředník mi vrátil pas a oba popřáli šťastnou cestu se slovy, že dneska ten rentgen stejně asi fungovat nebude…

A tak jsem byl, už potřetí, ve skvělé zemi jménem Argentina…J!

Auto se z ničeho nic začalo po ranním nastartování přehřívat. Že by se zaseknul termostat?

Rapidku už mi rentgenovali kde všude možně, Kazachstánem počínaje, protentokrát jí ale dali pokoj…

Děj mého dalšího divadla… Argentinsko-paraguajská hranice.

Prezidentský palác v Asunciónu

Asunción

Asunción, hlavní město Paraguaye

Trocha přírody v Argentině, na řece Paraguay…:-)

Na místě se objevil Jakob Rogalski z německé menšiny obývající Paraguay. Jeho předci byli z Kazachstánu, kde byla také německá menšina ale poté, tak jako mnoho dalších, Sovětský Svaz opustili. Jakob mi pomohl, odvezl termostat na zkoušku do blízké továrny na mléko, tam ho vyzkoušeli v horké vodě a zjistilo se, že tím to nebude. Pak mi ještě bezplatně vypomohl tmelem který přivezl, když jsem neměl těsnění. Jakobe, moc děkuji!