Cataratas del Iguazú (ARG)/ do Iguacú(BRA)

Cesta argentinským výběžkem se vyznačuje zcela jinou krajinou, než na jakou je návštěvník Argentiny na ostatním území státu zvyklý. Z ničeho nic se člověk ocitá v zajetí zeleně deštného pralesa, který ho ze všech stran obklopuje.

Zároveň je ale tato oblast velmi úrodná vlivem větší vláhy vzduchu a celoročně i teploty, podél cesty, se tak střídají menší města a vesnice mnohem častěji než jinde, prostě jste najednou jakoby ve zcela jiné zemi.

Celému tomu jinotaji se přizpůsobuje i do rudé barvy kolorovaná okolní půda, připadáte si jako někde v rudém středu Austrálie v tomto směru pro změnu.

Dlužno dodat, že právě z toho jsem velkou radost neměl, asfaltově zpevněná je v těchto zemích většinou jen hlavní trasa (i to ale není vždy pravidlo), takže jakmile z ní krapet odbočíte nebo jen vyjedete na první benzínku (nájezdy na ně nejsou většinou zpevněné, tak jako u nás…), zákonitě se dostanete do styku s touto „skvěle homogenní“ hmotou, kterou následně, obzvlášť z hermelínově bílého šatu mé Rapidky, dostáváte jen velmi ztěžka dolů…

Připadáte si tu trochu jako na horské dráze, cesta stále střídá stoupání a klesání, ovšem většinou jen v rovném směru, takže ubíhá docela rychle a já byl „coby dup“ ve svém cíli.

V podvečer jsem si prošel pešky město Iguazú a pokochal se dlouze vyhlídkou na soutok řek Páraná, která je tady ještě malá, možná skoro jako Dunaj v Bratislavě a řeky Iguazú.

Vybavovala se mi v tomto místě vzpomínka na nedaleký z mého rodného města soutok Labe a Vltavy u Mělníka, dlužno v tomto směru ale podotknout, že i když jsou zdejší toky mnohem větší než ty naše zmíněné, romantické vyhlídce a genu loci u staletého sídla Lobkowiczů konkurovat určitě nemohou…

Nakonec, poté co se mi podařilo vybrat z nepřeberného množství všeho „prachodomasbírajícího“ jednu obvyklou povrchní magnetku a nějaký ten pohled, skončil jsem na nedaleké benzínce a uložil se včas ke spánku ve svém mezonetovém apartmá, abych byl ráno mezi prvními na „cataratas“ a náhodou tak mému pohledu neutekla ani kapka zdejší zdivočelé vody…

Z rozbřeskem stačilo ujet jen několik kilometrů a už jsem stál na parkovišti asi největšího přírodního divu celé Jižní Ameriky.

Následovalo zakoupení vstupenky- pro místní, případně ostatní Jihoameričany, je daleko levnější než pro „cizáky“ kteří jsou tímto diskriminováni- ještě že mám tu studentskou slevu…:-)…

Možná, pokud mé řádky čte i některý z představitelů zastupujících náš stát v dané oblasti, myslím, že by stálo za to častěji protestovat u místní samosprávy a tento nešvar tak postupně napravit, tak jako se to podařilo kdysi u nás (tedy kromě vozidel TAXI většinou…). Spoluobčané budou jistě vděční…

S platnou vstupenkou po chvilce chůze, následovala asi dvou tří kilometrová cesta vláčkem k vodopádům.

Za vláček se střechou jsem byl tentokrát rád, celý ten den střídavě poprchávalo, až tropicky pršelo, jakoby nestačilo, že i tak jsem byl od vodopádů při odchodu mokrý jako myš, tedy spíše rosnička…

Viděné v ten den však stálo nepochybně za to a předčilo veškeré mé očekávání!

V roce 2007 jsem se byl, jako asi jeden z mála spoluobčanů, podívat se na finále MS „20“ v kopané, s historickou účastí českého týmu a kromě fotbalu a zcela náhodného setkání včetně posezení a rozhovoru s obuvnickým podnikatelem, Váženým panem Baťou, jsem měl možnost tenkrát v blízkosti Toronta, prohlédnout konkurenční Niagaru… Mohu celkem svědomitě napsat, pokud tedy smím vznést vlastní soud, že Iguázú jsou zcela jiná a vyšší liga! Jsou mnohem větší, širší, rozmanitější, prostě daleko zajímavější. Nakonec posuďte sami z obrázkové galerie níže…